„Podívej se na posledních 20 let, co dělaly tyto akcie, tyto reality, úrokové sazby…” V posledních měsících jsem si uvědomil, že různou obdobu této věty slýchávám docela často. U lidí kolem třicítky bych to očekával, nicméně dost často podobné zaznívá i od těch o generaci starších. Kromě fungování lidské paměti je za tento fakt zodpovědné tzv. zkreslení aktuálnosti.

Všimněme si, jak u každého grafu znázorňujícího výkonnost/cenu téměř kterékoliv akcie či třeba podílového fondu, dole čteme něco ve smyslu, že historický vývoj není zárukou budoucích výnosů. Ovšem úplně stejnou aritmetiku používá valná většina ekonomů, finančních analytiků či „nedejbože“ poradců. Ač v tom pochopitelně logika je, neboť svět nejvíce podobný tomu dnešnímu, je ten včerejší, tak toto zjednodušování zvyšuje rizika podcenění dlouhodobých změn celých trendů, jež dost často přicházejí právě s časovým horizontem jedné generace. Kdo má 40letý investiční horizont, může si pochopitelně tuto chybu „dovolit“ a přinejhorším tak zkrátit investiční horizont bez adekvátního zhodnocení. To je samozřejmě škoda, nicméně dá se to nějak přežít. Co však ti, jejichž horizont investic je 20 let či třeba jen 10? Pro příklad mohu uvést nespočet amerických seniorů, kteří utrpěli v letošním prvním pololetí takové ztráty v investičním portfoliu, že se rozhodli znovu zapojit do pracovního procesu či odložit odchod do penze. Ano, penzijní systém v USA je rozdílný od toho našeho, nicméně snad se spíše bude ten náš přibližovat americkému, nežli naopak.

Velmi zajímavý je zmíněný fenomén u generace mileniálů, mezi něž se také řadím. Tito lidé narození dle různých vymezení v druhé polovině 80. let a v letech 90. reálně nezažili jiné finanční trhy, než ty téměř ve sta procentech řízené rozhodnutími centrálních bank, zejména pak té americké. Jejich názory jsou v naprosté většině ovlivněné specifickou situací, v níž vyrůstali. Stejně tak jde v naprosté většině o „děti“ odchované v režimu neoliberálního proudu. Každá doba je poplatná jisté ideologii a získat tak nadhled různých ekonomických škol a ten pak zasadit do kontextu dneška je vskutku tvrdý oříšek. Troufám si tvrdit, že mileniálové neboli generace Y je z hlediska vyhlídek globální ekonomiky jednou z nejoptimističtějších generací, protože dlouhý investiční horizont spolu s „všemocnými“ záchranáři v podobě guvernérů centrálních bank jsou jim dostatečnou pocitovou oporou. První váš dotaz na diskutéra o financích v oblasti investic by tak mohl znít třeba: „Prizmatem jaké ekonomické školy se na současnou situaci díváte?“ Druhý pak například: „Jak dlouhý historický časový horizont považujete v dané situaci za relevantní?“ Pokud máte odvahu a v okolí dost lidí z financí, můžete pokračovat třeba dotazem: „A proč?“ Nebo můžete zkusit jinou strategii a zeptat se na historické složení jeho investičního portfolia spolu s výkonností v jednotlivých letech v porovnání s tehdejší tržní situací dalších aktiv. V této chvíli předpokládáme, že vlastní investiční rozhodnutí oné osoby budou konzistentní s jejími doporučeními. Inu, zkrátka možností, jak se ve svém okolí zbavit lidí z oblasti financí, je nespočet.

Když o tom tak přemýšlím, tak by z výše zmíněného šlo vyvodit jednoduché pravidlo: Čím delší máte investiční horizont, tedy čím mladší jste, tím staršího člověka na témata o financích potřebujete. Jen ten vám, pochopitelně pouze v případě, že je celý život aktivní v oblasti financí, může být vhodným diskusním partnerem o investicích a penězích obecně. Ona i taková zkušenost s investováním v minulém režimu může být slušným vodítkem pro současné rozhodování. Právě jsem se tedy šikovně odhalil, že se svými zkušenostmi v oboru financí v délce úsměvné jedné dekády jsem odsouzen k debatám s babičkami a dědečky. Trpělivost přináší růže, no tak třeba to bude i tento případ.

18/8/2022