Magické slovíčko, které v posledních týdnech a měsících snad nelze přeslechnout. Bude nebo nebude? A kolik tedy vlastně? Jsou 2 % málo a 4 % moc nebo ne? A jsou 3 % skutečně 3 %? Jak se vlastně měří a kdo to určí? Tolik otázek a mnoho zmatečných odpovědí.

Možná začneme jejím smyslem. Inflace udává procentní míru znehodnocení našich peněz, přesněji řečeno měny (o rozdílech mezi penězi a měnou zase někdy příště). Její smysl je prostý. Nejprve si musíme přiznat, že se stále nenašla náhrada za spotřebně zaměřenou ekonomiku. Proto stálá kladná mírná a v čase stabilní míra znehodnocení měny stimuluje spotřebu. Neboť pokud víme, že se naše úspory každý den znehodnocují, máme vyšší motivaci je co nejrychleji utratit. Předchozí věta je současně odpovědí, proč je dlouhodobě nulová či dokonce záporná míra inflace (rozuměj deflace) velikým rizikem. V čase rostoucí hodnota úspor totiž naopak motivuje spořit, což je největší noční můrou všech centrálních bankéřů i politiků. Záporná míra inflace, čili deflace, totiž může snadno vyvolat kluzký svah. To vznikne proto, že odkládaná spotřeba je sníženou poptávkou v ekonomice, což zjednodušeně znamená, že pro zásoby není odbyt a firmy tedy propouštějí zaměstnance, kteří příjdou o zdroj příjmů. Ten opět vyvolá pokles jejich spotřeby a tak dále. Nezaměstnanost v ekonomice roste a poptávka po zboží se snižuje. To se děje stále rychleji a více. Takzvaná deflační spirála je na světě.

Naopak inflační spirála je pravým opakem. Vyšší míra inflace zvyšuje poptávku po zboží, což tlačí firmy k náboru dalších zaměstnanců. Mzda je ale jejich cenou a začne se tak rychleji zvyšovat, což opět zrychlí spotřebu, ta zvýší ceny a mzdy atd.

Už jsme si tedy vysvětlili, proč vysoká, nulová a záporná míra znehodnocení je v současné ekonomice hrozbou. Co ale zapříčiní větší míru znehodnocení? Pro jednoduchost si můžeme představit, že velikost produktu ekonomiky (zaklínadlo HDP) určuje velikost poptávky po penězích. Protože čím více ekonomika vyprodukuje (vyrobí), tím více peněz je pro transakce uvnitř dané ekonomiky potřeba. Pokud tedy roste nabídka peněz (řídí Česká národní banka) stejným tempem jako roste výkon ekonomiky, máme nulovou inflaci. Pokud roste nabídka rychleji, inflace je kladná. S opravdu velkým zjednodušením tedy můžeme říci, že míra inflace se rovná nadbytečnému množství vytvořené měny (nabídce peněz). O tom, jak ČNB řídí nabídku peněz zase třeba někdy příště.

Jak už to obyčejně bývá, není to tak jednoduché, jak to na první pohled může vypadat. Máme zde celou řadu dalších vlivů jako globalizaci, demografii, inflační očekávání, zpoždění, setrvačnosti, nevyzpytatelnou psychologii atd., atd. Teď postoupíme k měření inflace.

Nejrozšířenějším způsobem měření inflace je skrze CPI, tedy indexem spotřebitelských cen, resp. jeho změnou. Je to takový jeden velký nákupní košík, ve kterém jsou výrobky a služby nakoupené průměrnou rodinou v průběhu jednoho roku. Neboli v ČR tam najdeme asi 700 výrobků a služeb v různých množstvích a poměrech, které by měly odpovídat typické rodině v dané ekonomice. Všechny tyto položky se ocení v průměrných cenách daného roku, a to stejné se udělá o rok později. No a ten cenový rozdíl udává míru inflace.

Už na první pohled vidíme několik úskalí. Prvním z nich je „průměrná rodina“, neboť taková, jak víme, neexistuje. Proto pro každého z nás je míra inflace jiná, to podle struktury spotřeby. Druhým úskalím je změna struktury spotřeby oné „průměrné rodiny“ v průběhu času. Protože pokud změníme strukturu „průměrného“ spotřebního koše, nemůžeme jej pak snadno porovnávat s rokem předchozím. Příkladem může být situace, když lidé začnou nakupovat více nekvalitních výrobků např. z důvodu jejich nižší ceny. V případě, že tyto výrobky nebyly dříve dostupné, není najednou s čím je porovnávat, a porovnáváme hrušky s jablky. Snížení kvality výrobků (pokud je zachován poměr cena/výkon) tak opticky snižuje míru inflace. To stejné platí pochopitelně i opačně. Můžeme se dohadovat, který případ je v našich podmínkách pravděpodobnější či častější. Třetím, a zřejmě nejpodstatnějším úskalím, je limitovaná vypovídací schopnost z důvodu omezeného počtu porovnávaných položek. Protože pokud bychom chtěli měřit skutečnou míru znehodnocení měny, museli bychom do výpočtu zahrnout úplně všechny položky, které je možné si pořídit. A které si také průměrná rodina v průběhu života pořizuje, ač třeba v naprosto zanedbatelných množstvích, což však v součtu hraje podstatnou roli. To však z praktických, a možná i jiných, důvodů možné není. Každé navýšení počtu zahrnutých položek do CPI by však vypovídací schopnost jen zvýšilo.

Vhodným příkladem neobjektivity standardního měření inflace je nyní velmi významný růst cen nemovitostí, kterému v posledních letech čelíme (o příčinách zase třeba někdy příště). Ceny nemovitostí totiž nejsou součástí onoho typického spotřebního koše „průměrné rodiny“. Můžeme se jen dohadovat, jaké číslo bychom dostali, kdybychom ceny nemovitostí do indexu zahrnuli.

Řecký matematik Archimédés prý řekl: „Dejte mi pevný bod ve vesmíru a já pohnu celou Zemí.“ Tento výrok by se dal aplikovat i na měření inflace. Všechno kolem nás se stále mění, a proto najít onen pevný bod, s nímž bychom mohli znehodnocení porovnávat, je zapeklitý oříšek. Proto se musíme spolehnout na více způsobů porovnávání, které nám mohou utvořit malinko přesnější obrázek o skutečné výši inflace. Například můžeme měřit dobu, za kterou vyděláme na průměrné bydlení. Ta nám sice něco více poodhalí, ale opět jsme u „průměrného bydlení“. To se časem, jak co do velikosti, tak i do vybavení, výrazně mění. Při porovnávání kupní síly měny (kolik si toho reálně můžeme nakoupit) je také dobré se dívat na delší časový horizont, který nám vyrovná všudypřítomné výkyvy. Například 50 let už je doba, za kterou můžeme poměrně přesně měřit průměrnou míru reálného znehodnocení měny. Dne 15. srpna 2021 to bylo přesně 50 let, co tehdejší americký prezident Richard Nixon (dle jeho slov dočasně!) přerušil krytí dolaru zlatem v poměru 35 dolarů za 1oz (31,1g) zlata. Současná cena zlata se pohybuje kolem 1 900 dolarů za 1oz. Pokud spočítáme roční úrok, kterým zlato zhodnocovalo, resp. dolar znehodnocoval, od roku 1971 do roku 2021 z 35 dolarů na současných cca 1 900 dolarů, dostaneme číslo přibližně 9,8 %. Ne nadarmo se právě zlato nazývá uchovatelem hodnoty. Rozhodně bych se však neodvážil ani toto číslo považovat za skutečnou míru inflace. Jak bylo zmíněno výše, je nutné se na celou věc dívat komplexně a z jednotlivých střípků si tvořit obrázek.

Věřím, že se mi podařilo osvětlit alespoň malý zlomek velice složitého jevu, který však ovlivňuje naše každodenní rozhodování a v dlouhém časovém horizontu může být klíčovou proměnnou, která rozhodne o úspěchu či neúspěchu v oblasti finančního zajištění.

8/2021